#48: Dir En Grey - Obscure

Každým novým dnem se víc a víc přesvědčuju o faktu, že Japka dokážou naservírovat i to, co si někdo nedokáže ani představit. Vyjma podivného umění, filmu a porna s chapadly se dokáží urvat i u obyčejného hudebního klipu tak, jak se to podařilo Mansonovi v devadesátkách a pár dalším vyvoleným...

Dir En Grey jsem moc nestudoval. Proč? Protože mi píseň 'Obscure' zněla jako špatná kopie Kornů mixlých s Gojirou, pokoušející se hrát pochybný metalcore, což už dneska fakt moc nefrčím. Snad bude stačit, když jen podotknu, že jde o populární Japonskou skupinu hrající 'J-Rock'? (Last.fm says so), která má na kontě již 8 desek. Kapela byla založena roku 1997. Zpět ale ke klipu...

Co si budeme nalhávat. Video k 'Obscure' má téměř všechno, co se od Asijské produkce očekává: Gore, násilí, sliz v místech, kde by ho nkdo nečekal, náznaky Cyberpunku , levné triky, nebo Creepy Gejše. To vše v poměrně nepochopitelné návaznosti. Díky tomu všemu mi video připomnělo kulty jako legendární Tetsuo, banovanou potratem napuštěnou torturu Imprint, či precizně ujetou Robogeishu. Zásadní moment však nastává, když se podivná gejša domáhá plodu ze stromu. Nepodařilo se mi vyhrabat, kdo je režisérem tohoto díla, ale nedivil bych se, kdybych se dozvěděl, že u výroby 'Obscure' spojili síly mistři jako Shion Sono, Shinya Tsukamoto a Takashi Miike ihned po intenzivním DMT dýchánku...

#47: Alicia

Surrealismus patří rozhodně dodnes mezi jeden z nejzajímavějších uměleckých směrů. Toho, koho tenhle směr moc nebaví musí přinejmenším alespoň docenit Dalího precizní knír. O bohu Salvadorovi ale řeč dnes nebude. Půjde totiž o film, ale ne však o kultovního Andaluského psa. Je však dost možné, že by se při sledování Alicie vyvalila Buñuelovi bulva. A ani by možná nepotřeboval břitvu.

Alicia pochází z dílny Španělského (Z Katalánska jako Dálí!*Pozn. Dantíka) režiséra Jaumeho Balaguera , který se mimojiné může pyšnit např. dnes už všemi milovaným zombie horror flickem REC, pro který připravuje už 3 díl v jeho režii.

Kraťas Alicia byl představen roku 1994. Šlo o vůbec první Balaguerův film a hned za něj získal ocenění 'Best Short Film' na Španělském filmovém festivalu. Surrealismus je především o osvobozování vlastní mysli a Balagueró se u tohohle kousku osvobodil tak, jak jen mohl.

O tom, o co vlastně v téhle Surréalní ujeťárně řízlé trochou dekadence jde můžeme jenom polemizovat. Někdo si z toho možná vezme velmi hlubokou myšlenku, někdo si řekne 'Dafuq?' a někdo se po tom třeba jenom klidně nevyspí. Moje teorie je taková, že jde o zvrácenou sadomasochistickou sexuální představu, čemu by celkem mohl odpovídat začátek, latex, plynové masky a další. Kdo ale (kurva) ví? Rozhodně se mrkněte. Těch 7 minut za to rozhodně stojí!

#46: Joel-Peter Witkin

OK. Po trochu volnějším tématu v podobě intervjů s dědou, který evidentně neví kdy to zabalit, je tu další, serioznější věc. Nyní opět přivoníme k fotografiím. Neočekávejte však regulerní holku s dioptrickýma brýlema bez dioptrií a s nikonkou fotící kus dřeva na rezavém mostě. Půjde o regulérní umění!

Joel-Peter Witkin se totiž nezaměřuje na makro květin, ani na své kámoše. V jeho hledáčku proto  můžeme najít krom křesťansky a malířsky ovlivněných snímků  zejména znetvořené a postižené lidi (včetně těch mrtvých), či masochismus. Není proto divu, že mimo psychopatů fetující umění Witkinova práce posloužila mnohým (nejen) Death-metalovým skupinám jako obal na jejich desky. Inspiraci tímto fotografem můžeme vidět i v tvorbě mnohých hudebníku. Pojď me si proto připomenout a popřípadě zatrstat na kultovní Closer od Nine Inch Nails.

Kromě bordelu, co napáchala tvorba tohoto dekadentního jezdce zejména mezi křesťany a kritiky stojí ještě za zmínku dohoda s márnicemi, která mu umožnila půjčovat si umrlce a následně si je aranžovat tak, jak je chce vyobrazit na svých fotech.

#45: Jan Domabyl

Číslo 46 bude od většiny ostatních příspěvků trochu jiné. Proč? Téměř na všechny bizáry, perverze a jiné legrace totiž přijdu sám s tím, že je úmyslně objevím, nebo už nějakou tu dobu znám. Tenhle exemplář mě však nachytal zcela nepřipraveného, a o to větší šupu jsem dostal...

Vše se to stalo jenom díky tomu, že jsem jako správná nula seděl v pátek večer doma. Inu, co naplat. Kolem desáté večer jsem sedl před bednu a dopřál si další z dílů relace 'Show Jana Krause' . Vše bylo, tak jak má. Úvodní žvást byl ok. Následoval Geňa, kterého snad nejde (když se opomenou předpotopní díly Tele Tele a od začátku vydojenou talkshow Mr. GS) ani moc hejtovat a po něm přišla na řadu hezká herecká dvojčata, (jejichž jména už jsem zapomněl) s poměrně nevtipným dvojčetím tématem. Jako třetí se však objevil zmíněný Jan Domabyl . V ten čas jsem ještě netušil, s kým mám skrze televizní obrazovku tu čest.

Po ohlášení jména Honzou Krausem se objevil v sále celkem sympatický stařec, kterému by se daly do konce jeho dnů počítat hodiny. Jak určitě všichni fans této show ví,  třetím a posledním hostem je většinou někdo, s atypickou zálibou, či projektem apod. Proto jsem si myslel, že pan Domabyl bude nejspíš něco jako Čech s největší sbírkou jeleního paroží. Chyba.  Hned po dobelhání se na pohovku třiadevadesátiletý děd uchopil jedno z dvojčat kolem ramen. Někomu to možná přišlo milé, nebo vtipné. Já však pociťoval už první náznaky podivné perverze. A měl jsem recht. Už od téhle doby jsem měl na ksichtě výraz aka "Oh god, why?!", zatím co dvojčata se tvářila ve stylu "Dafuq am I doin here?!". Nebudu snad asi ani prozrazovat víc, abych nikoho neochudil o zážitek z tohoto freaky interview. Jusss...watch.